Bezduché plácání o životě
Je zvláštní, jak rychle vše utíká. Někteří by mohli namítat, jak přirozené a vyrovnané toto tempo je. Já ale nemluvím o tom, jak plyne čas, nýbrž o tom, jak plyne ta pomíjivá věc jménem život.
Narodíme se a vnímáte jenom maminku, která se nad vámi sklání, jen intervaly mezi tím, kdy nás krmí a kdy spíme, kdy je světlo a kdy tma. Jakmile se nám otevře svět trochu víc, doléhá k nám jeho velikost. A proč? A proč? A proč… Slunce svítí a na louce kvetou kytky, na které čekáme celou zimu, abychom je mohli natrhat mamince, která se na nás za ně usměje. A my víme, že u ní máme vyžehlené absolutně všechny neplechy, kterých rozhodně nebylo málo.
S takovou bláhovou představou o lepším světě – vzděláním – přichází jedno z nejrychleji a zároveň nejpomaleji ubíhajících období. Hodiny ve škole se vlečou a každá volná chvíle pádí, jak splašený kůň.
Když se člověk ve svém mrzkém životě náhodou zamiluje, všechny chvíle strávené s drahou polovičkou letí rychle, jak dravec ke kořisti. Stejně tak i tyto chvíle svými drápy chňapnou vždy jen to nejlepší. Když však člověk s tím druhým není, minuty se táhnou jak hnusná žvýkačka nechutně přilepená k podrážce.
Chodíme od dveří ke dveřím, od svítání k soumraku, od týdne k týdnu, a nevšímáme si, co všechno nám pod rukama utíká. I nevinné chvilky, při upíjíme kávu u rodinného stolu s lidmi, které máme rádi, jednou zmizí. Neznamená to, že si jich nevážíme. Jde pouze o to, že je čas třeba vzal. Nebo ne?
Filed under Výplody choré mysli | Comment (0)O falešné naději
Za plentou světa
vlaštovka vzlétá
a neví kam
poletí.
Viděla světla,
duše jí vzkvétá
a neví proč
poletí.
Vichřice lítá
pod křídla vmetla
prachu z cest
a smetí.
Vlaštovku chytla
vichřice, zbitá
je v prachu cest
a smetí.
Křidélka leklá
naposled tepla
o tuto zem –
– nepoletí.
Filed under Výplody choré mysli | Comment (0)Tisková zpráva operace GYNOME
Budova Gymnázia V. Makovského (se sportovními třídami Nové Město na Moravě) stále stojí a bez jakýchkoliv stop změny se vystavuje na odiv podzimnímu slunci, které z poza mraků vykukuje téměř pravidelně: jednou za dvě minuty.
Uvnitř budovy je klasický prvozáříový mumraj. Studenti se nadšeně zdraví a objímají, vítají se po dvou měsících absolutního odloučení. Jiní na sebe sotva pohlédnou, prochází netečně kolem sebe, ale uvnitř se jim zdá, že si i oni trochu chyběli. Osudoví přátelé už korzují po chodbách, jakoby byl prostředek školního roku, nikoli první den něčeho nového (stejně tak možná úplně stejného).
Do tohoto zběsilého šelestu vchází i člověk, který sem zdánlivě nepatří, ačkoliv má s tímto ústavem společného víc než dost. Minimálně 8 let poctivě dodržované školní docházky, až na pozdní příchody. Z toho asi 1/5 pronuděných a prozívaných hodin. 5 hodin ve kterých se spalo, ve třech z nich dost špatně. Zhruba 1600 cest do jídelny, která stojí za p*d. Určitě víc jak 400 000 schodů, které se denně musely vycházet. Každý den přes jeden a půl kilometru cesty do školy a zpátky. Tenhle člověk zjistil, že se do školy jde velice dobře, když tam nemusí zůstat. Zjistil, že se na něj i učitelé příjemně smějí, nejspíš pro to vědomí, že už do něj nebudou muset rvát žádné informace. I této osobě udělalo radost, že je vidí a může jim popřát hezký nový školní rok, pevné nervy a že některým může místo škrobeného ,,Dobrý den, pane profesore" říct prostě Ahoj!Tenhle člověk si bude užívat ještě dvacet dní prázdnin…
Filed under Výplody choré mysli | Comment (0)Kubb – zábava pro každého
Kde se vzal, tu se vzal
Vikingové. Po vyřčení tohoto slova si každý představí něco jiného – válečné lodě Drakkary, invaze do Evropy, helmu s kravími rohy, objevení Ameriky před Kolumbem a mnoho dalšího. Znalejší si vybaví i letitou hru kubb, která má své kořeny právě u Vikingských kmenů. Kdybychom chtěli být puntičkáři, zajeli bychom si do Švédska na ostrov Gotland, na němž se kubb hrál poprvé a okoukali bychom, jak se hraje. Nám ale stačí zjistit pravidla, získat potřebné náčiní a dát se do díla.
I kubb má svého krále
Před tím než se dostaneme ke hře samotné se zastavíme u hracího pole a rozmístění figur. Prostor pro vikingské šachy, jak je kubb občas nazýván, není nijak zvlášť veliký. Hřiště má rozměry 5×8 metrů, a proto sami usoudíte, že je snadné se díky těmto rozměrům s kubbem vejít téměř všude. Ani terén není náročný. Hraje se nejčastěji na trávě, ale je možné hrát i na písku, sněhu či ledu.
Na každé základní čáře (kratší strana hřiště) je pravidelně rozmístěno pět kubbů (7×7×15 cm). Král (9×9×30 cm), stojí uprostřed hracího pole na pomyslné půlící čáře, která rozděluje hrací pole na dvě poloviny. Každému týmu přísluší jedna polovina hracího pole. Na začátku hry týmy stojí za svou základní čarou, jeden z nich má všech šest kolíků (průměr 44 a délka 30 cm), a zahajuje první hrací kolo.
Jak na to?
Pravidla hry nejsou těžká, ale občas se bez názorné ukázky špatně chápou. Základním faktem je, že proti sobě hrají dva týmy s libovolným počtem hráčů. Hra spočívá v přesném házení kolíků na soupeřovy kubby ve snaze je shodit a získat tak nad soupeřem převahu. Týmy se střídají v zahajování hracích kol. Každý tým má k dispozici šest kolíků a tím pádem i šest pokusů na sražení soupeřových kubbů. Pokud se podaří shodit týmu A některý ze soupeřových kubbů na základní čáře, přehazuje jej tým B na polovinu pole patřící týmu A. Následně pak musí tým B shodit kubby v poli a poté může teprve pokračovat na základní kubby týmu A. Kubby se tak přelévají z jedné poloviny hřiště na druhou. Definován je i způsob hodu. Kolíkem se hází spodem a vertikálně, kubbem se může házet i horizontálně. V okamžiku hodu musí hráč oběma nohama stát za házecí čarou. Cílem je shodit všechny kubby a následovně i krále.
Hra tedy končí v okamžiku, kdy se jednomu z týmů úmyslně nebo omylem podaří shodit krále, největší figuru. Tento tým pak vítězí, pokud na soupeřově polovině nestojí již žádný kubb, a tento tým prohrává, pokud na soupeřově polovině nějaké kubby stále stojí.
Proč hrát kubb?
V průběhu celé hry vznikají výhodné situace i sporné momenty, a tak se nejedná o nudné házení špalků, ale o akční a napínavou zábavu. Ale nejen proto je kubb velice atraktivní hrou. Největší výhodou je přístupnost. Hrát může naprosto každý, ať už dítě či dospělý a výsledky bývají mnohdy velice překvapivé. Pokud chcete hrát kubb, nemusíte si pronajímat drahou halu. Stačí si najít malý plácek a vyměřit pole. Ačkoliv není kubb příliš známou hrou, je poměrně dostupný. Figury buď můžete zakoupit, nebo je snadno vyrobit.
Kubb vznikl u Vikingů, jež měli za domem ráz polínek se kterými házeli. Nic nám nebrání v tom, abychom tak začínali také. Zahrajte si proto se svojí rodinou, sousedy nebo přáteli. Pokud byste se o této zajímavé hře chtěli dozvědět více, doporučuji navštívit internetové stránky Kubb klubu ČR, kde si můžete sadu figur také zakoupit. Přeji příjemnou zábavu!
Anketa o cyklostezkách
Zdravím!
Ráda bych tuto anketu použila jako součást mé seminární práce, a proto Vás moc prosím, abyste odpovídali pravdivě. A když už se do toho pustíte, tak odpovězte na VŠECHNY otázky, jinak to pro mě nemá smysl.
Děkuji:)
BlueBoard.cz BlueBoard.cz BlueBoard.cz BlueBoard.cz BlueBoard.cz BlueBoard.cz BlueBoard.cz BlueBoard.cz Filed under Nezařazené | Comment (0)Jste svobodní?
Po dlouhé době zdravím a vkládám jednuz letošních, ale ne úplně nejnovějších slohových prací. Snad to pro Vás není moc nudné:)
Podívám se z okénka a pod sebou vidím jen mraky. Letadlo letí těsně nad nimi a já vidím svět z ptačí perspektivy. Pták se ničím nestresuje, jen rozepne svá křídla a všichni mu závidí, jak se může bezchybně vznášet a užívat si výhledu, kvůli kterému my musíme vystoupat stovky schodů, zakoupit letenku či překonat spoustu překážek.
Nevím proč pohled z výšky spoustu lidí osvobozuje. Pro někoho to je pohled hrůzy. Děsí se obrovské hloubky pod nimi, pádu, rozpáraného a zpřelámaného těla ležícího na zemi. Člověka spousta věcí omezuje a spousta věcí osvobozuje. Na mysl se mi krade otázka, proč někoho stejná věc připoutává strachy k zemi a jinému evokuje symbol svobody.
Ve vězeňské cele sedí trestanec. Nevadí mu, že má svých 6 metrů čtverečních a jednu vycházku denně. Ví, proč tu je, a ví, že si to zaslouží. Odpykává si ale svůj trest se spoustou lidí, kteří si připadají utlačovaní, utiskovaní, nespokojení a nesvobodní. Dosud si nepřipustili, že svět za zdmi věznici už není pro ně, a jsou sžíráni představou, že jediné, co do konce života uvidí, jsou strohé zdi jejich žaláře. Náš vězeň je ale jiný, protože vidí i mezi těmito zdmi okno, které mu dodává dostatek světla a naděje. V tom jednom malém okně se pro něj zrcadlí celý jeho život, přítomnost i budoucnost. Narozdíl od ostatních totiž nemá mříže i v hlavě. Někdy se mu zdá, že je tráva za kopcem zelenější a v hloubi duše cítí, že se po ní jednou projde. Otázkou zůstává, co děsí našeho vězně a co mu bere svobodu. Je to smrt? Samota? Nebo se nebojí ničeho?
Důležité není, jestli jsme fyzicky omezováni, stačí abychom byli svobodni ve svých myšlenkách a názorech a vše se nám zdá hned lepší. Konečně, jestli někomu jeho svoboda chybí, po smrti už ji postrádat nebude. Třeba bude jak ten pták létat v oblacích a jeho volný let bude příkladem pro další stovky lidí.
Krok – zvuk života
Kdykoliv se procházím, všímám si přírody a všeho kolem sebe. Občas u cesty raší malé výhonky rostlin, kvetou pampelišky nebo spadne list ze staré lípy. Většina lidí jen projde okolo s očima přímo zabodnutýma do pěšinky metr před sebou a nezpozoruje, že se na větvi vytvořila lesklá pavučina, která svým tvarem až moc nápadně připomíná sítě velrybářů, kteří se příliš prudce ženou za vlastním ziskem.
Takovou pozornost ale svému okolí nemůžete věnovat, pokud vás tlačí boty. Snažíte se co nejrychleji přemístit, abyste se vyhnuli puchýřům a dalším potížím, které špatné boty způsobují. Nevšimnete si pak ani malých, rašících výhonků rostlin, ani kvetoucích pampelišek a ani toho smutného padajícího listu ze staré lípy. Pořád myslíte na utrpení svých nohou a spíše chcete být co nejdříve v cíli, než byste si užili cestu.
Jestli se obujete do špatných bot, přestane se vám dařit. Pokud vás rozbolí chodidla, přejde to za nemalou chvíli i na kolena. Ve snaze ulehčit každému bolestnému kroku se začínáte poddávat špatnému držení těla, a proto vás může začít trápit nejen páteř, ale i celá záda a dokonce i hlava.
Stejně jako je žralok v moři predátorem, útočí na náš náhled na svět i žralok v botě. Pokud se vám náhodou tato paryba prokouše obuví, působí nemalé starosti. Na nohy vám táhne, dostává se k nim spousta prachu a bláta z cest a za deště si také není s čím zahrávat. Taková louže místo ponožky nepotěší nikoho.
„Čvacht, čvacht, čvacht,…“ zní naše problémy v malém podobenství o botách. Život je cesta, která se klikatí od domu k domu, od křižovatky ke křižovatce. A na tuhle cestu si musíme pořídit ty pravé boty, které nás ponesou k cíli. Ale povedou nás tak, že si budeme moci všímat, jak raší malé výhonky rostlin, kvetou pampelišky nebo jak padá smutný, křehký list ze staré lípy.
Obujme si tedy dobré boty, které se neprodřou, do kterých nám nepoteče, a v nichž nepocítíme ostrost ani jednoho kamínku. Boty jsou naše duše a tak pečlivě poslouchejme, zda na té cestě životem neuslyšíme i jiné, než své vlastní kroky.
Filed under Výplody choré mysli | Comment (0)Novoměstští hráči kubbu bodovali ve Žďáře
První sobotu měsíce září se ve Žďáře nad Sázavou konal den otevřených dveří místní orlovny a musím konstatovat, že se žďárští orli opravdu předvedli. V průběhu dne si veřejnost mohla zdarma vyzkoušet vše od spinningu přes power jógu a stolní tenis až po různé druhy aerobiku. Pro děti byl připraven skákací hrad i trampolína a kdo měl hlad, měl možnost využít služeb orelské restaurace. Kdo má radši něco netradičního, mohl využít příležitosti a naučit se nebo si rovnou zahrát starou vikingskou hru Kubb. Právě turnaj v ní nás na sídliště Klafar nalákal a vyplatilo se nám to. Při klání se sešlo pět týmů, dva z Nového Města a tři ze Žďáru. Během deseti napínavých her, ve kterých jsme postupně sbírali body, už nám nebylo díky chladným venkovním teplotám moc teplo a z toho důvodu jsme se pokoušeli zahřát aktivní účastí ve hře. Zřejmě jsme se snažili hodně, protože se nám vložená energie vrátila v podobě úžasných výsledků. Novoměstský tým „PKS“ (který nemá s žádnou firmou nic společného, protože je složeninou jmen Peňáz Pavel, Kuchta Josef, Sváčková Simona) obsadil první příčku porážkou všech protihráčů. Pouze s jednou prohrou si na pomyslnou bednu s číslem 2 stoupl tým „Materiál“, původem z Nového Města, ve složení Matouš Horváth, Vít a Lukáš Němečtí. Třetí místo obsadil tým „Žďáráci“, který tvořil Lukáš Bárta a Pavel Máša. Upřímně doufám, že se tento netradiční sport, který je přístupný opravdu všem, stane častější náplní nejen našeho volného času, abychom mohli měřit své síly i s ostatními jednotami na dalších přátelských turnajích. A kdo ví, třeba se jednou stane právě kultem Orla.
Pokud máte zájem vidět více fotografií navštivte web novoměstské jednoty Orla.
Filed under Výplody choré mysli | Comment (0)Schola ve Slavkovicích
V úterý 7. 7. 2009 kolem páté hodiny odpolední jsme se na to s Venďou plácly. Na to, že založíme scholu ve Slavkovicích. Toto nové poutní místo, ležící cca 3 km od Nového Města na Moravě, žádnou scholu nemá a tak jsme si řekly, že by nebylo na škodu s nějakou začít. Ačkoliv nadšeny myšlenkou, že z toho opravdu něco bude, jsme ani samy netušily, zda se někdy nějaká schola dá dohromady. Jelikož tamní Otcové Pallotini před nedávnem vybídli místní slečny, jestli s něčím takovým nechtějí přijít, byly jsme si jisté, že se Slavkovicím náš spolek bude hodit.
Společně s Venďou jsme začaly shánět lidi, kteří by byly ochotni se zapojit. Zjistili jsme, že do toho ostatní půjdou a tak nám vznikl desetičlenný základ.
První zkouška se konala v neděli 12. 7., což je asi první den v historii naší nové scholy. Ačkoliv se na to doteď necítím a asi ještě chvilku cítit nebudu, zvolili si mě lidi jako vedoucího, takže budou asi muset trpět moje nadávání a mávání, které se nevždy trefuje do rytmu. Jelikož se s námi sešel i bohoslovec a trumpetista Honza David, který v Jamách trávil svojí první praxi, museli jsme vystupovat dříve než nám odjel, pokud jsme si s ním chtěli zahrát. Naše první vystoupení jsme tedy nasadili na neděli, jen týden po vzniku scholy.
Po třech zkouškách jsem cítila, že je nedělní zpívání velký risk, ale nadšení a radost, které jsme z toho všichni měli, my říkalo, že děláme dobře.
Jak jsme dopadli, se můžete podívat ve videích na stránkách YouTube.com. Jsou velice nekvalitní, jelikož jsou natáčená pouze na fotoaparát, ale pro představu by měla stačit. Jako první jsme před evangeliem zpívali píseň „Hospodin je můj pastýř“, následoval song „Dobrořeč duše má Hospodinu“ a při příjímání zazněla píseň „Všichni jsme jedno tělo“.
Doufám, že to tímhle nekončí a že se nám podaří to pořádně rozjet a dát do zpěvu něco svého, něco nového. Tak nám teda držte pěsti a přejte štěstí.
Filed under Výplody choré mysli | Comment (0)Nahlížení za roh
Na světě se lidé smějí,
ať ve středu, či v neděli,
pokud mají čisté srdce –
to, co tluče tak hluboce,
tak hlasitě jako zvon.
Když slunce zastíní mraky,
začnou se mračit taky.
Ač někdy důvod nemají
mokrými oči vzlykají,
tak mocně jak Poseidon.
Sobečtí lidé netuší,
co ostatní tíží na duši.
Oni sami ji nemají,
přestože druhým ji sžírají,
tak ničivě jak cyklón.
Kdo ví, co tíží chudé lidi?
Snad hlad a bída? Co jim chybí?
Nevíme, zda se mají dobře ti vzdálení.
Třeba jsou šťastnější než ty, příteli.
Šťastní jak fejeton.
Možná žijí svůj chudý, krátký život
dlouze a plně, ne jako o závod.
Vždyť mají své štěstí,
své rodiny a děti
a nemusí mít milion.
Třeba žijí lépe než my.
Peníze nepotřebují, ani šaty,
jen trochu jídla, co do úst vloží
a pak jdou zase lámat hloží.
Jak ona, jako on.
